Svírám tě v dlaních
a hřeji se tvým dechem.
Jsi pouhý plamínek,
ale jsi světlo.
Světlo v temnotě,
která obklopuje
čas od času vše živé.
Jsi naděje
něčeho většího a mocnějšího,
po čem každý touží
a hledá blízko sebe
i v širokém okolí,
ale u tebe to začíná -
světýlko, nejasná touho,
přání či předtucho -
a vlastně i končí,
když vše pohasne,
až opadne mámení,
které nám na čas
svítí sluncem léta.
Zbudeš ty,
plamínku touhy,
hvězdičko z oblohy,
sviť dál, protože
dokud jsi ty,
bude i vesmír,
květiny i lidé.
A ti se potřebují
alespoň duší
dotknout se něčeho,
co snad ani není,
co si sami vymyslí
a čemu uvěří
v každém záblesku okamžiku,
který jim dá
chuť žít a hlavně věčně hledat
nacházet i ztrácet…